Učím didaktiku hudební výchovy na Pražské konzervatoři. Podobně jako všude kolem nás, i naše výuka probíhala na podzim uplynulého roku distanční formou. Byli jsme a pořád ještě jsme v kontaktu pouze přes virtuální platformy a další bezkontaktní formy komunikace. Ne každý měl doma stejnou kvalitu technologického zázemí, ale telefon s přístupem na Internet vlastnil každý. Se studenty, kteří za běžných okolností rozdávají radost z hudby na živých koncertech a ke komunikaci prostřednictvím hudby jsou vedeni, nedávalo příliš smyslu vytvářet si nějaký projekt jen tak do šuplíku. Proč tedy neudělat radost někomu hudbou sice zprostředkovaně, ale přeci jaksi přímo? Se studenty jsme se domluvili na přípravě krátkých, přibližně tříminutových audio nahrávek, které věnují dětem v dětském domově v Mladé Boleslavi. Dětí tam bylo zprvu dvacet ve věku tři až patnáct let, později přibyly ještě další dvě. Děti bez rodičů nebo z nefunkčních rodin, děvčata i chlapci, převážně romské národnosti.
Účast na projektu byla dobrovolná. Každý student svoji nahrávku připravoval pro jedno zcela konkrétní dítě. Věděli o něm však jen málo: jméno a věk. I přes tuto skutečnost měli alespoň podle věku možnost odtušit, jakým typem hudby by mohli vybranému dítěti udělat radost. S ohledem na technické možnosti studentů jsme se domluvili na natočení nahrávky na mobilní telefon. Vzniklo i několik videí. Postupně celkový počet nahrávek narostl na konečný počet čtyřicet šest. Celkově se tedy do nahrávání hudebních radostí zapojilo čtyřicet osm studentů, spolu s několika rodinnými příslušníky. Pro každé dítě v dětském domově tak byly připraveny nahrávky dvě, a k tomu dvě nejmladší děti dostaly o nahrávku navíc.
Nahrávky byly rozděleny do dvou sad s vědomím, že děti si nejprve společně poslechnou jednu, a teprve poté i druhou sérii nahrávek. Studenti natočili části svých oblíbených skladeb, písničky nebo melodie z večerníčků, skladbu své kapely, písně z muzikálů, lidové písně, koledy, nebo třeba Dvořákovo Largo. Nezřídka studenti zpívali písně za doprovodu kytary, klavíru nebo ukulele. Na nahrávkách se podílel dechový kvintet, celá rodina, sourozenci studentů. V celé šíři tak komplet nahrávek vyzařoval velkou pozitivní energii, která zamířila před Vánocemi do Mladé Boleslavi. Děti v tamním dětském domově nic netušily. Nahrávky si společně „rozbalily“ nadvakrát, z toho napoprvé v den, kdy spolu slavily Štědrý den. Ke každé nahrávce studenti připojili osobní zprávu. Několik málo vět, ve kterých jedni motivovali děti k poslechu nahrávky, jiní zas přáli do života vše dobré a radost z hudby.
Prvotním smyslem celého projektu bylo uvědomění si, že každý lidský věk má svá specifika v možnostech porozumění hudbě. Jiná hudba bude bližší tříletému, jiná patnáctiletému dítěti. Nakonec se však ukázalo, že tím zdaleka nejhlavnějším přínosem bylo poznání, že kdokoli byť i malým dílem přispěje ke společnému dobrému dílu, vytváří pro druhé velký dar. Ten největší přesah totiž představovalo samotné obdarování – nezištná ochota studentů potěšit ostatní v době, která byla sama o sobě omezující pro setkávání. Obdarovat a potěšit děti, jež nemají v životě tolik štěstí jako studenti, kteří nahrávky připravili.
V lednu studentům přišly z dětského domova obrázky s poděkováním.
Jiřina Jiřičková
