Jistě, nejsem sám, komu se dnes ráno změnil život. Stalo se něco, v co jsem nevěřil a svým způsobem se tomu podvědomě vzpírám uvěřit i nyní, když píšu tyto řádky.
Na své škole dlouhá léta zaměstnávám kolegy hudebníky z Ukrajiny – jsou to vynikající pedagogové, báječní lidé, mí přátelé. V Kyjevě jsem koncertoval se svými žáky a prožil tam nezapomenutelných deset dnů …
Dnes jsem měl dvě hodiny hudební výchovy v šesté třídě. Vybral jsem píseň Pete Seegera s českým textem Ivo Fischera Řekni, kde ty kytky jsou a následně jsme si dětmi povídali o situaci, do které jsme se probudili. Překvapilo mne, že řada šesťáků byla „v obraze“, ostatně někteří tam mají příbuzné. Minulou hodinu jsme se věnovali písni David a Goliáš – kouzlem opravdu nechtěného se nám dnes hodila. Kdo je David a kdo Goliáš děcka identifikovala okamžitě.
Připravujeme se na EuDaMus – Mezinárodní den hudební výchovy a tak zpíváme (a pokoušíme se hrát, dnes na ukulele) píseň Together. Musím se přiznat, že pro mne dnes dostala zcela jiný význam a „dostala“ mne. Dosud jsem se z toho nevzpamatoval. Odpoledne jsem se se svými ukrajinskými kolegy zúčastnil shromáždění před libereckou radnicí, kde před čtyřiapadesáti lety řinčely tankové pásy, a umírali Liberečané. Jakoby se to vracelo. Promiňte, musel jsem se o to s vámi podělit. Držme Ukrajině palce!
Jan Prchal
